Šoky

Seděla jsem u stolku s horkým čajem na malostranském dvorku před hospůdkou Kellyxir na Janském vršku a byla  " v šoku ". Zrovna jsem mohla vidět představení ŠOKY.
Když ke mně přiběhla Hanka, musela jsem jí obejmout a byla jsem úplně " naměkko". To mívám, když se lidem povedou ukázat věci, co nás všechny spojují v hlubších světech, které se pokoušíme více či méně bravurně v sobě schovat. A pak hle!  Divadlo ŠOKY.
Nedíváte se jen na scénu, na herce, na jeviště.
Díváte se do sebe, na sebe jako do zrcadla, přes cosi venku -  tak,to jsem pokaždé " naměkko", jak se tu tyhle  skryté věci objeví, vyplují pozvolna, možná jsou vtaženy, vyloveny odkudsi z propastné hloubky, sem na povrch životabytí. A my se sami sobě i jeden druhému ukážeme. A je v nás najednou takové to, samo od sebe přicházející rozechvění, co dělá člověka člověku víc spolucestujícím než jen kolemjdoucím, víc bratrem než jen sousedem a víc druhem než jen existencí. Jak se to stane, jak se to povede? Kdo ví? Alchymie! V Divadle All - iksir.
Povedlo se zrealizovat myšlenku na to, co nás všechny spojuje od početí až po poslední výdech a napsat scénář, obsadit role. A chopit se režie a herectví. Pro mě - krása - magie divadla jako terapie duše na svém místě! Proto jsem " v šoku " , v tom nejlepším smyslu slova úžas a obdiv. Viděla jsme na " vlastní oči ", co představení umí udělat s publikem. Není pochyb! Terapie divadlem tady běží samovolně. Skupinová terapie divadlem.
Jan Chramosta -  scénář, režie a osvícení
Hana Baroňová a Petr Florián - v hlavních rolích
A posaďte se, prosím, a připravte se, budete v šoku!
Na miniscéně se začíná odvíjet DIVADLO a v těch pár řadách za námi, protože ano, my jsme  v " první řadě " , to všechny stejně napíná a uvolňuje a trochu to skoro nutí se svíjet, zavíjet a rozvíjet, stejně jako ty dva na pódiu.
Zpočátku skoro banální setkání dvou lidí a jejich maličké postěžování si na to, jak je to s tím jejich partnerem -  kdo ví, zda to není vlastně ten " vnitřní" partner duše, co ho hledáme a nacházíme kamkoliv se podíváme!? -  a pořád se s ním a s námi přeci cosi děje! Žena a muž na scéně života....
Je to šok! Být počat!
Je to šok! Být na světě!
Je to šok! Žít!
Je to šok! Smrt!
Napsat, že Hanička hrála skvěle, to by bylo klišé! Hanička Hanka Hana totiž snad ani nic nehraje! Hana to žije! Její malá holčička, slečna, zralá žena, babička, JSOU - napsat, že jsou přesvědčivé totiž nestačí. A tak vidět i postavy úřednice, milenky,obézní účastnice skupinové terapie a nebo alkoholičky je víc než jen zážitek z představení. Je to dotek.A sakramentsky přesvědčivý! Přistihnout se při tom přesvědčení můžete, když vás zničehonic vtáhne do děje otázkou, jestli to máte taky tak!?! Síla otázky a její spontánnost, co se skoro vznáší v prostoru, a taky režíjní přesnost zásahu " do černého " v jejím načasování, je formou nenásilného sdílení Forma je to tak milá a hravá, že se na ní dá reagovat jen s naprostou upřímností. A z toho jste taky v šoku! Vždyť přece dobře už víte, kam by člověk dneska s upřímností došel?!  Víte! A přesto! Odpověď na otázku z vás vyletí bez jediné pochyby! A JEST upřímná. Žádné rozpaky a žádné  " divadlo ". Vědomí se samo otevírá a čistí. Vztahová síla je přítomna jak u Archiméda.
Petr je bravurní úplně stejně. A jeho lehkost, komičnost i seriózní vážnost, mužné rytířství, odstup i vášeň s něhou,spatřená na pódiu, je podobně ozdravná a ve spojení s Hančinou mnohoznačnou i jedinečnou ženskostí, stvoří celek - tao -  jang a jin - tady na " prknech světa " a taky trochu někde uvnitř, ve vás.Chvílemi máte pocit, že ten obraz na pódiu je snad archetypální předloha pro obraz " starého mistra" .A za chvíli se vám zdá, že je to možná dobře vystylovaná scéna pro glamour fotografa. To proto, že režie a " osvícení " scény - pro dnešek nejen myšlenkou, ale taky baterkou! - je jako origami - pěkně se to poskládá -  a pak z toho na konci je SRDCE.Honzu a jeho lidsky zkoumavý postoj a radost z možnosti zamakat a přitom pomáhat, mám, pro tohle jeho čistý a nenápadný " tažení " světem umění, co s sebou nese při práci i mimo ní,ve velkém respektu. 
To, co ve vás není, to se vás nedotkne. To je taková průpovídka, co zná každý psycholog A taky s ní umí náležitě pracovat, když jde o úzdravu. Honza, Hanka a Petr si tady s " filigránštinou " psychologů nijak nezadají. Kdyby jejich ŠOKY viděl Jakob Levy Moreno, rakouský lékař, co vyvinul psychodrama, tleskal by. Potleskem jsme je snad trochu odměnili i my. 
 Zajděte si na Šoky.
Jsem si jistá, že je ve vás všechno, co se v nich semele. Všechny ty šoky, co v sobě máte, a ani o tom nemusíte vědět, se vám ukážou a trochu zahojí. ŠOKY jsou jako balzám na šoky.Příběžky, co Honza, Hanka a Petr dávají do představení Šoky, jsou totiž posbírané ze skutečných života běhů, ze skutečných příběhů života, a všichni je někde v sobě máme. Nepatrný černý tečky.Jsou to kolektivní šoky. Od početí, až do posledního výdechu. A tak tady v hledišti, vtaženi nenápadně do děje, je můžete na chvíli uvidět, přestat se jich obávat, začít se jim třeba smát, maličko se v mysli a v duši posunout a taky se trochu ozdravit.
Smát se sami sobě, budete skoro celou dobu, úplně z podstaty, jak řekla kamarádka Ivetka. A jak byla ráda, že jsem jí na tenhle " kousek " vzala! Ta se tedy nasmála! I když jí taky prý chvílemi běžel po těle " mráz".Inu, ŠOKY to jsou!
Doporučuji tohle představení jako terapii "  skrytým vlastním " šokujícím dramatem všem!
12.6.2015 Divadlo All-iksir
v 19 hodin
Jánský vršek 8, Praha
 

http://formela.cz/2015/06/soky-v-divadle-al-iksir-12-6-2015-v-1900/

Irena Cammino Chloubová